Nový Afghánistán bude postaven na řešeních příměří a kompromisech Talibanu

K jeho cti lze říci, že americký vyslanec Zalmay Khalilzad dosáhl pozoruhodného pokroku v nedávných mírových rozhovorech s Talibanem. Zdá se, že posledně jmenovaná skupina se nyní zřekla jakékoli ochoty tolerovat extremisty z ISIS nebo al-Káidy na afghánském území pod jakoukoli budoucí vládou, ve které by mohla mít klíčovou roli. Spojené státy odpovídajícím způsobem naznačily ochotu postupem času zmenšit svou vojenskou přítomnost a možná ji nakonec úplně ukončit, až budou vhodné podmínky. Doufáme, že budou řešena i důvěryhodná ujištění o lidských právech.

Ale jak sám velvyslanec Khalilzad zdůraznil, neexistuje žádná dohoda o ničem, dokud není vše dohodnuto – a právě teď jsme stále blíže startovní čáře než cílové čáře v jednáních o ukončení tohoto nekonečného konfliktu. Jak se blížíme k hranici 18 let, je to již nejdelší válka v Americe; pro Afghánce se pravděpodobně datuje k sovětské invazi do Afghánistánu před 40 lety. Ale i když jsou Afghánci, Američané a další síly NATO/zahraniční síly unavené bojem, dosažení kompromisu bude nesnesitelně těžké. Vláda Afghánistánu ještě nebyla ani přizvána k mírovým rozhovorům, protože Taliban odmítá dokonce řádně uznat prezidenta Ašrafa Ghaního, kterého vidí jako loutku dosazenou USA, nebo dokonce afghánskou ústavu, kterou také považují za americkou. uloženo. Dokud nedojde k jednáním mezi Talibanem a Ghaním, je těžké se příliš nadchnout vyhlídkami na mír.

Dokud nedojde k jednáním mezi Talibanem a Ghaním, je těžké se příliš nadchnout vyhlídkami na mír.



Pokud a až taková jednání začnou, klíčovým prvkem bude bezpečnost – a budoucnost národních bezpečnostních sil. Ve skutečnosti to může být ten nejtěžší a nejdůležitější problém ze všech pro trvalý mír. Není důvěřivé věřit, že by si Ghaního vláda nebo Taliban navzájem plně důvěřovaly, i kdyby se podařilo sepsat a podepsat mírovou dohodu. Oba by museli očekávat lest a zradu toho druhého. Jakákoli dohoda by tedy musela jít nad rámec slavné důvěry Ronalda Reagana, ale ověřovat mantru a vycházet z logiky důvěry, ale ověřovat a hlídat si záda. Mírová dohoda by musela umožnit některé prvky ochrany pro klíčové vůdce a partyzány na obou stranách boje. To zase vyžaduje realistický způsob, jak po určitou dobu zachovat vojenské schopnosti obou stran, spíše než naivně věřit, že se dokážou nějak hladce a bezpečně spojit.

Právě teď, do té míry, do jaké vůbec existují, se počáteční pozice obou stran zdají být neperspektivní – což v tomto bodě mírového procesu není překvapivé. Taliban, který považuje Ghaniho a vše kolem jeho vlády za nelegitimní, by pravděpodobně požadoval rozpuštění afghánské armády, policie a zpravodajských služeb. Logika jejich postavení by minimálně vyžadovala, aby tyto bezpečnostní složky kontrolovaly v jakémkoli uspořádání o sdílení moci, včetně prostřednictvím funkcí ministra vnitra a ministra obrany. Ale to by jim umožnilo provádět úskoky a systematickou demontáž existujících armádních a policejních kapacit zevnitř – jakýsi tichý, zákeřný puč. Takové nebezpečí musí předvídat a nemělo by být tolerováno ani Kábulem, ani Washingtonem.

Stejně tak je nerealistický postoj afghánské vlády. Již více než deset let vynakládá obrovské úsilí, aby udrželo bojovníky Talibanu mimo své řady, vzhledem k jejich sebevražedným a vražedným sklonům, pokud a když proniknou. Pravděpodobným instinktem Kábulu by tedy bylo přivítat bojovníky Talibanu v budoucí armádě a policii – ale pouze jednoho po druhém, po pečlivém a individuálním prověření, kombinovaném s tím, že se potenciální rekruti zřeknou jakékoli trvalé loajality k předchozí agendě Talibanu. Američané by s takovým postojem mohli morálně souhlasit, ale nebylo by to vážným základem pro kompromis, který by ukončil válku, ve které nebyl Tálibán poražen a považoval se za vyjednávající z pozice síly. Druhý extrém, že jak afghánská vláda, tak Taliban by udržovaly samostatné ozbrojené síly, je receptem na novou občanskou válku, kterou vidíme v Jižním Súdánu. Budování důvěry a soudržnosti vedoucí k plné integraci je nezbytné pro trvalý mír.

Co tedy dělat? Nejslibnějším konceptem je směřovat k nějakému příměří, jak tomu bylo loni v létě po několik dní, po kterém následuje dohoda o vzájemném tolerování sil v podstatě na pozicích, které nyní zaujímají. Všichni by se mohli začít hlásit regionálním velitelstvím, která měla zastoupení Talibanu i stávající afghánské národní obranné bezpečnostní síly a možná i třetí stranu. Postupem času mohly jednotky v záchvatech a začátcích začít uvažovat o společném hlídkování, ale to mohlo probíhat tempem, které bylo postupné a trpělivé.

Dnes je afghánská armáda organizována do sedmi regionálních velitelství; každá z nich ovládá několik brigád a každá z nich se skládá z několika kandaků nebo praporů s téměř tisíci vojáky za kus. Kandakové jsou hlavní operační jednotky, které provádějí útočné operace a také drží území. Jednotky Talibanu, jakými jsou, se mohou skládat až z několika stovek bojovníků v jakékoli dané lokalitě. Vzhledem k jejich podobné velikosti to pak má předpoklady k rozumné rovnováze v mnoha částech země.

V jakémkoli takovém uspořádání by zůstala zranitelná místa na obou stranách – pro afghánské bezpečnostní síly, nájezdy Talibanu a sebevražedné útoky nebo bombové útoky na vozidla obvyklého druhu; pro Taliban, na americké letectvo a afghánské vojenské operace. K posouzení a potrestání jakéhokoli nesouladu by byl tedy také zapotřebí nějaký druh nestranného sledování třetí stranou.

Pokud jde o bezpečnost ve městech, kde je dnes afghánská policie prvořadá, byl by zapotřebí jiný přístup. Klíčovou myšlenkou v krátkodobém horizontu by mohlo být umožnit politickému vedení Talibanu určitý stupeň osobních ochranných sil, například větší než běžné soukromé bezpečnostní údaje. Bylo by také potřeba zahrnout jakési společné uspořádání velení a řízení, aby se předešlo překvapením, koordinovaly pohyby a zmírnilo jakékoli napětí, které vznikne. Neměly by to být čekající milice podobné trojskému koni, takže by bylo důležité omezit jejich velikost a schopnost soustředit se na maximálně několik desítek osob v jakékoli čtvrti nebo lokalitě. Nepřemístily by policii na žádném místě, ale ve skutečnosti by poskytovaly překrývající se přítomnost – to by opět vyžadovalo pečlivou koordinaci a monitorování, aby bylo možné řešit jakoukoli spoilerovou aktivitu a budovat důvěru. Postupem času, jak byli bývalí Talibanové přivedeni do národní policie, a jak rostla vzájemná důvěra, potřeba těchto osobních údajů odpovídajícím způsobem klesala.

Podrobnosti jakékoli mírové dohody mohou a musí být samozřejmě ponechány na Afgháncích. Je však důležité začít přemýšlet o tom, jaké základní kompromisy by mohly uspokojit základní požadavky – a zmírnit centrální nejistoty a obavy – každé strany. A také je důležité, aby Američané podporovali afghánskou vládu a netlačili na Ghaního k ústupkům, které by mohly ohrozit samotnou bezpečnost země. Zároveň může Ghaní a jeho vláda potřebovat trochu přemlouvání, aby kreativněji uvažovali o společných bezpečnostních opatřeních, protože bez pokroku za počáteční pozice obou stran zůstávají šance na mír v Afghánistánu extrémně vzdálené.